Světlušky a stín

Světlušky si rády hrají, jsou veselé a svítí. Odjakživa se nebaví se stínem, neboť ten je mrzutý a tmavý. Pokud se dotkne nějaké světlušky, tak chudinka ztmavne a zemře.

Jednoho dne si světlušky hrají na louce s míčem. Naneštěstí jim odletí a nejmenší světluška se ho rozhodne přinést. Doletí až na okraj louky, kde v dálce uvidí stína sedícího na trávě. Chvilku se na něj dívá, ale potom vezme míč a vrací se k ostatním. Veselé světlušky dále dovádějí a užívají si, avšak malá světluška musí neustále myslet na stína. Jakmile si dohrají a odcházejí domů, světluška opět doletí na okraj louky, aby se znovu podívala na stína. Stále sedí na stejném místě. Blíží se noc a malá světluška se začíná bát, ale najde v sobě kousek odvahy a pomaličku letí za stínem. Už je skoro u něj, taky si sedá na trávu a povídá: „Ehm… Ahoj, tebe ta tráva nepíchá?“ Stín se otočí a prohlídne si ji. „Co tu děláš?“ zeptá se.
„Přišla jsem se za tebou podívat.“odpoví světluška.

„Měla bys odejít.“přikáže stín a otočí se. Světluška se nevzdává a říká stínovi, že se ho nebojí, nemyslí si, že je zlý. Znovu se ho zeptá, jestli ho ta tráva nepíchá. Stín neodpoví, jen po ní požaduje, ať už odejde. Nechce se nechat přemlouvat, a proto smutně odejde domů.

Její rodiče již chystají lampičky na noční létání, ona jim však řekne, jak jí není dobře, a proto chce dnes zůstat doma. Rodiče ji nechávají doma samotnou a odlétají svítit s ostatními. Světluška ovšem doma nezůstává. Odlétá za modrou rybkou a ptá se jí: „Čím bys mi doporučila rozveselit kamaráda?“ Modrá rybka neváhá a radí jí kytici čerstvě natrhaných kopretin.

Mělo jí to napadnout hned, říká si, vždyť je to jasné. Komu by neudělala radost kytice kopretin. Ráno proto letí natrhat čerstvé voňavé kopretiny a letí za stínem. On však nenaznačí sebemenší pocit štěstí ani radosti. Jakmile se kopretin dotýká, ihned zvadnou. „Neměla jsi za mnou chodit…“vysvětluje jí a mizí v hlubokém lese.

Když stín odešel, přilétá k ní další světluška. „Co tě to napadlo? Mluvit se stínem. Taková hloupost. To už nikdy nesmíš udělat! Je ti to jasný?!“ rozčiluje se. Malou světlušku to rozpláče a marně se snaží vysvětlit, že stín není zlý, jenom… Ale ne, druhá světluška o tom nechce ani slyšet. 

Přichází noc a malá světluška se spolu se všemi světluškami vydává svítit. Něco ji napadne. Nikdy to nikdo neudělal, avšak ona právě ano. Rozhodla se zhasnout svoji lampičku a letět hledat stína. Ostatní světlušky okamžitě letí za ní. Nevidí ji, a proto to není snadné. Volají na ni ať neblbne a rozsvítí ji. Ona na ně nereaguje. Náhle naráží do pavučiny. Nemůže se dostat ven. Neví, co má dělat, to je její konec. Snaží se volat o pomoc, ale nikdo ji neslyší.

Přichází pavouk s obrovskými kusadly a blíží se ke světlušce, která se marně dál motá v pavučině. Už je téměř u ní, když tu náhle ji něco chytí a vymotá z pavučiny. Chvíli zůstává v šoku, a pak ho vidí. Zachránil ji stín. „Tys mě zachránil, já věděla, že nejsi zlý, ale jak…?“lapá po dechu. Stín opět nedává na sobě vidět žádné emoce, pouze odpoví: „Tím, že jsi zhasla svou lampu, už nejsme jeden pro druhého nebezpečnými, a proto se tě mohu dotknout.“ Světluška ho celá nadšená pořádně obejme. Ale co teď? Nikdo jí neuvěří, ale nikdo ho ani nebude chtít vidět? Řešení ji nakonec napadne.

Společně hledají světlušky, jak je uvidí, stín poodstoupí a ona rozsvítí svou lampu. Světlušky za ní rychle letí. Jsou na ní naštvané a chtějí jí vyčíst všechna nebezpečí. Jsou skoro u ní, když opět zhasne lampu. Stále ji vidí, ovšem náhle zmizí. V pozadí spatří stína a zleknout se. Malá světluška je schovaná za ním a opět se odkryje. Všechno jim vysvětlí. Ostatní s trochou obavy přijmou stína mezi sebe. Brzy pochopí, že je stín opravdu hodný a skutečně ho mezi sebe přijmou. Společně si hrají a užívají. Stín jim je také prospěšný a navíc poprvé v životě na něm lze vidět, že je šťastný.

Od té doby už světlušky nesvítí v kuse, ale blikají, aby si navždy mohly hrát se stínem.