Hadryzub

    "A ta Petra, tak ta si nikdy nečistila zuby, a proto se jí všichni posmívali a nakonec ji odnesl Hadryzub. Tak, a ty už bys měla jít spát nebo na tebe přijde Klekanice." Dopověděl pohádku a pohrozil tatínek své šestileté dceři, aby už šla spát.

    "Ale tati! Já se Klekanice nebojím. Maminka mi říkala, že není." 

    "No, Natálko, já bych na to radši nespoláhal a šel spát. Tak dobrou noc a ať tě blechy štípou celou noc." Usmál se, přikryl Natálku voňavou peřinou a odešel. Když došel do obýváku, zapálil si svíčku a četl si. Vlastně předstíral, že čte. Ve skutečnosti vzpomínal na matku od Natálie a zároveň svou bývalou manželku, která už bohužel nežije.

    "Tak méďulko, čistil sis dneska zuby? Já ne, ale myslím si, že Hadryzub je další vymyšlená postava na strašení dětí." Upozornila Natálka svého plyšového medvídka, zhasla si lampičku, vlezla pod peřinu a usla.

    Ráno ji probudilo kokrhání kohouta, neboť bydleli na vesnici. "Dobré ráááno!" Zakřičela do prostoru. "Doufám tati, že dneska budu mít snídani do postele, protože mám velký hlad a asi ani nedojdu do kuchyně." Nedočkala se však žádné odpovědi. Normálně je táta už vzhůru a jako každý den vaří vaječinu, ale tentokrát bylo v domě hrobové ticho. Chtěla si vzít svého medvídka a spolu s ním vzbudit tatínka. Vedle ní neležel. Podívala se na zem, avšak tam také nebyl. Ohla se přes postel a tam ho uviděla ležícího pod postelí. Nátahla ruku, popadla ho za tu jeho, vysunula z pod postele a vtom ho pustila a zakřičela. Medvídkovi chyběla hlava.

    Vyskočila z postele, rozběhla se po schodech dolů do kuchyně, ale nikdo tam nebyl. Proto pokračovala do pracovny, obýváku, ložnice a prádelany. Nikoho však nenašla, a proto vyběhla ven. Tam však panovala hluboká noc. Vrátila se zpátky domů, kde už všude byla tma a takové ticho, které až nepříjemně propíchávalo uši. Otevřela starou truhlu a vyndala z ní poslední svíčku a sirky. Škrtla sirkou o hrabičku a ta se rozhořela tak prudce, až musela zavřít oči, aby jí to světlo neoslepilo. Přiložila ji ke knotu svíčky a ten okamžitě začal pomalu a klidně hořet. Zamávala sirkou, aby ji uhasila a hodila ji do truhly, kterou následně zaklopila.

    Tma jako by pohltila celý dům a jediný malý plamínek svíčky do něho vnášel trochu života. Už ji napadaly jen dvě místnosti, ve kterých ještě nebyla a to sklep a půda.

    Na půdě už byla tolikrát, ale vždy s někým. Pocit, že by tam měla jít sama jí naháněl strach. Nakonec však odklopila malé dvířka a vylezla na půdu po žebříku. Kromě opuštěných povislých povučin tu nic nebylo, a proto odešla. 

    Zbýval pouze sklep. Ve sklepě však nikdy nebyla a to, že by tam měla jít sama uprostřed noci se jí nezamlouvalo. Když však usoudila, že jí nic jiného nezbývá, vydala se po příkrých schodech dolů a zastavila se až před dveřmi oddělující sklep od chodby, ve které právě stála. Vzpomněla si, jak jí táta říkal, že tam nemá sama chodit, protože by na ni něco mohlo spadnout, a řekla si, že jestli tam tatínek je, tak tam přece nebude sama. No a pokud tam není, tak se ani nedozví, že tam byla. Pomalu stiskla kliku a vešla do sklepa. Nic neviděla, ale potom něco zaslechla. Šla pomalu na to místo a spatřila ohavného starého muže s povislou kůží a beraními rohy jak právě ukousl tatínkovi hlavu. Natálka začala křičet a vtom ten muž něco zachraptěl "copak ti tatínek neříkal, že sem nemáš chodit?!!" To jí stačilo a rozběhla se ke dveřím, ty však byly zamčené.

Pokračování příště...